Spolek přátel Národního divadla Brno

Setkali se jako herecký pár na jevišti, ale společných průsečíků mají mnohem víc. Morava jako domov, silné dramatické role, komedie, muzikály, folklór i Cena Thálie. Rozhovor s Hanou Briešťanskou a Tomášem Šulajem není jen o profesi, ale i o kořenech, poctivém řemesle a odvaze jít do hloubky.

Ptala se Simona Škarabelová.

Oba patříte ke špičkovým hercům mimo Prahu. Je region výhodou, nebo handicapem?

Tomáš Šulaj:

Jednoznačně výhodou. To, co jsem mohl odehrát ve Slováckém divadle, bych na velkém jevišti nikdy nedostal. Regionální divadla dávají hercům obrovský prostor růst – a nést odpovědnost. Dostanete velké role a musíte je unést.

Hana Briešťanská:

Souhlasím. Region není „méně“, je jen jiný. Tamní publikum má svá specifika, svůj způsob vnímání. A to se do herectví propisuje.

Oba hrajete extrémně náročné role s dlouhými monology. Jak se připravujete?

Hana Briešťanská:

Příprava je pokaždé jiná. Záleží na režisérovi, textu, atmosféře na zkouškách. Třeba Doktorka byla specifická – odborný jazyk, žádná tolerance k chybě, perfekcionismus postavy. To bylo psychicky i paměťově velmi náročné. Minimálně dvě tři hodiny před představením si celý text procházím.

Tomáš Šulaj:

Někdy se text, kterého se zpočátku děsíte, paradoxně učí velmi dobře. Ale u Národního divadla Brno je specifikum v tom, že mezi reprízami jsou dlouhé rozestupy. Takže se musíte k roli znovu a znovu vracet, znovu ji „nastartovat“. V Hradišti je to jiné – zpravidla se po premiéře hra nasazuje opakovaně.

Dá se z role „vystoupit“, nebo si ji člověk nese dál? Můžete říct, že vás některé role v dobrém „poznamenaly“?

Tomáš Šulaj:

Určitě jsou role, které vás poznamenají. Pro mě to byl Dmitrij Karamazov. Tam jsem si fyzicky sáhl na hranice – ztratil jsem hlas, přesto jsem musel hrát. Člověk zjistí, kolik toho vydrží. A že si musí najít vlastní cesty, jak přežít.

Hana Briešťanská:

Pro mě zásadní byla Dora Idesová v Žítkovských bohyních. Změnila mi pohled na divadlo i na svět. Racionální vědkyně konfrontovaná s mystikou – to nebylo jen téma inscenace, ale osobní zkušenost. Některé role vám prostě změní život.

Vesnické prostředí se ve vašich rolích často vrací. Čím je tak silné?

Hana Briešťanská:

Většina českých dramat – ať už jde o Naše furianty, Maryšu, nebo Její pastorkyňu – se odehrává ve vesnickém prostředí. Venkovské prostředí je čiré. Je spjaté s přírodou, krajinou, ctí rituály života. Všechno tam má svůj řád – narození, smrt, úrodu, svátky. V tomto prostředí jsem vyrostla, vnímám ho. Necítím v něm pózu.

Tomáš Šulaj:

Je tam zakořeněnost. Na Slovácku to cítíte silně – lidé vědí, odkud jsou. Roli hrají krajová specifika, tradice, nářečí. A to se do dramatických postav promítá. Je tam tvrdost i pravdivost.

Jak se vyrovnáváte se srovnáváním s filmovými legendami?

Tomáš Šulaj:

Já se na filmové předlohy nedívám. Jdu vlastní cestou. Kdybych se snažil napodobovat, bylo by to špatně. Divadlo je vždycky tady a teď.

Hana Briešťanská:

Srovnávání se nevyhneme. Jsou inspirující, ale naštěstí k ničemu nezavazují a nikdy mě nikdo nenutil, abych nějakou roli „kopírovala“. 

Komedie vnímám jako divák jako odpočinek, zábavu. Máte jako herci stejný vjem, nebo jde jen o jiný druh dřiny?

Tomáš Šulaj:

Komedie je risk. Nikdy nevíte, jestli to bude fungovat. Ale když to vyjde, je to nádherné. Musíte přesně cítit rytmus publika.

Hana Briešťanská:

Ke komediím mám ambivalentní vztah. Většinou se v komediích smějeme neštěstí někoho jiného. Ráda o sobě prohlašuju, že nemám smysl pro humor. Myslím, že mám, ale komedie (ani jako divák) nevyhledávám. Ale troufnu si říct, že je dokážu zahrát :-).

Hotel Strindberg: rychlé převleky, tři role, vysoké tempo…

Hana Briešťanská:

Kdyby se divák mohl podívat na druhou stranu scény, podobně jak je tomu v komedii Bez roucha (na kterou vás srdečně zvu), divil by se. Schody, převleky, srážky… Je to fyzicky náročné, ale naučí vás to obrovské disciplíně.

Tomáš Šulaj:

A absolutní koncentraci. Tam není prostor na chybu.

Muzikály a pěvecké role: „Je to jiný druh koncentrace“

Oba máte silnou hudební stránku. Tomáš Šulaj aktuálně září ve Slováckém divadle jako Jidáš v Jesus Christ Superstar (nominace na Thálii), nebo jako Hogo Fogo v muzikálu Limonádový Joe. Hanka Briešťanská účinkovala v muzikálech nejvíce v Horácem divadle Jihlava (např. Sally Bowles v muzikálu Kabaret, Jánošíkova nevěsta v Malované na skle, také v Žebrácké opeře.  Co pro vás znamená práce v muzikálu?

Tomáš Šulaj:

Muzikál mám moc rád. Je to ideální spojení herectví, zpěvu a pohybu. Pokud je to poctivý muzikál „starého střihu“, kde má herecká situace váhu a píseň z ní přirozeně vychází, je to radost. Člověk je pořád ve střehu – fyzicky i mentálně.

Hana Briešťanská:

Pro mě je zpěv přirozenou součástí herectví. Vyrůstala jsem u folkloru, hrála na klavír, zpívala od dětství. Myslím, že dobrý herec musí zvládat vše. A dokonce si myslím i to, že činoherní herectví není jen o činohře, je o způsobu sdělení. Myslím, že dobrý činoherec by měl vládnout vším – nebo to aspoň dobře předstírat.

Jak se vám daří přepínat mezi činohrou, muzikálem a někdy i operním zpěvem?

Hana Briešťanská:

Je to otázka disciplíny. Například v Brněnském metru hraju roli operní divy. A teď se s tím popasujte jako činoherec! Skvělá výzva, děkuji tímto Petrovi Svozílkovi za všechny hodiny techniky operního zpěvu!

Tomáš Šulaj:

Ve Slováckém divadle máme na muzikály víc prostoru než v Brně, takže jsem si tím prošel intenzivně. Jesus Christ Superstar, Limonádový Joe – to jsou tituly, kde musíte udržet energii po celý večer. A druhý den vás čeká činohra.

Řešíte u muzikálových rolí srovnávání se slavnými filmovými nebo pěveckými předlohami?

Tomáš Šulaj:

Ne. Vůbec se na filmové verze nedívám. Nechci se inspirovat hotovým tvarem. Divadlo musí vzniknout tady a teď, ze mě a z konkrétní inscenace.

Hana Briešťanská:

Já se teda dívám... Ale jinak naprosto souhlasím s Tomášem.

Režiséři: „Důvěra je základ“

Spolupracovali jste s velmi rozdílnými režijními osobnostmi. Co je pro vás klíčové?

Hana Briešťanská:

Důvěra. Oboustranná. A taky respekt a schopnost naslouchat a slyšet.

Tomáš Šulaj:

Mám rád režiséry, kteří herce neuzavírají do jedné představy, ale nechají ho hledat. Když cítím důvěru, můžu jít mnohem dál.

Jak byste popsali rozdíly v přístupech jednotlivých režisérů?

Hana Briešťanská:

Každý má jiný přístup rukopis a to mě, jako herečce, vyhovuje a udržuje mě to ve střehu.

Tomáš Šulaj:

S tím můžu jen souhlasit.

Vyhovuje vám spíš volnost, nebo přesné vedení?

Tomáš Šulaj:

Volnost, ale s odpovědností. Když vám režisér důvěřuje, nemůžete to odbýt.

Hana Briešťanská:

Ano. Herec musí cítit, že nese spoluodpovědnost za celek.

Co pro vás znamená Cena Thálie?

Tomáš Šulaj:

Je to ocenění, ale divadlo je vždycky subjektivní. V hledišti sedí stovky lidí a každý vidí něco jiného. Beru to s pokorou.

Hana Briešťanská:

Je to určitě krásné ocenění. Ale zároveň růžové brýle. Jak chcete hodnotit něco tak unikátního, jako je umění…

Co byste poradili mladým hercům z regionů, kteří chtějí na velká jeviště?

Tomáš Šulaj:

Zůstaňte. Hrajte. Učte se. Velká jeviště přijdou sama, pokud mají přijít.

Hana Briešťanská:

Velká jeviště jsou i v regionech. Co bych poradila mladým hercům, kteří chtějí na jeviště? Joj, dobře si to rozmyslete :-) Přijďte si to zkusit.

Folklor vás oba spojuje. Co pro vás znamená?

Tomáš Šulaj:

Obrovský respekt. Sám kroj nenosím, protože jsem v něm nevyrůstal, ale žiju na Slovácku a folklor je tam přirozenou součástí života. Naše dcera v tom vyrůstá – a to je krásné.

Hana Briešťanská:

Folklor vnímám jako pupeční šňůru s tradicemi. Co jsou to tradice? Co pro nás znamenají dnes? Pro mě osobně jo, je to jistý typ odkazu.

Koníčky a „život mimo jeviště“

Divadlo vám bere obrovské množství času. Zbývá prostor na něco jiného?

Tomáš Šulaj:

Moc ne – a když ano, tak si toho vážím. Rád vařím a peču, to je pro mě úplné vypnutí hlavy. A pak máme doma jezevčíky – jednoho dokonce šampiona. To je svět úplně jiných starostí, ale o to zdravější. A ještě jedna věc – kouzlení. Je to taková radost už od mých 16 let. Baví mě ten moment překvapení, kdy se lidem na vteřinu rozsvítí oči. A občas se to podaří propašovat i na jeviště, třeba v Limonádovém Joeovi.

Hana Briešťanská:

Nejraději kutím a zahrádkařím. Miluju sledovat, jak „si to žije samo“, nebo ne a já „tomu“ můžu pomoct. Taky miluju divadlo, kulturu, architekturu, urbanistiku. Miluju rozhlas, mluvené slovo. Ale taky miluju trávit čas v tichu, sama se sebou. Nebo s mými blízkými. To mám asi nejraději. Ne vždy je pro to v náročném divadelním režimu prostor...

Závěr

Když mluví Hana Briešťanská o zahradě, mluví vlastně o trpělivosti. O hlíně pod nehty, o rytmu ročních dob a o tom, že některé věci prostě nejdou urychlit. Když Tomáš Šulaj mluví o kouzlení, mluví o radosti ze hry – o okamžiku překvapení, který na vteřinu vrátí svět do dětského úžasu.

Mezi těmito dvěma póly se odehrává i jejich herectví. Je pevně zakořeněné a zároveň otevřené. Bez potřeby efektu, bez okázalých gest. S důvěrou v text, v partnera na jevišti i v diváka.

Herectví v jejich podání není útěkem z reality, ale způsobem, jak ji žít pozorněji. S vědomím, odkud přicházejí – a s pokorou k tomu, co je teprve čeká. A možná právě proto jejich postavy působí tak živě: nejsou předváděné, ale pěstované. Jako zahrada. Nebo jako dobře provedené kouzlo, o jehož tajemství se nemluví – jen se nechá chvíli působit.

Rozhovor připravila redakce na základě besedy Spolku přátel NdB 21. ledna 2026 v Mozartově sále divadla Reduta.