Spolek přátel Národního divadla Brno

Květnové setkání Spolku přátel NdB v zaplněném Mozartově sále mělo mimořádně rodinnou atmosféru. Hostem byl jeden z nejvýraznějších sólistů Janáčkovy opery, basista Jan Šťáva. K rozhovoru se připojila i jeho maminka, operní pěvkyně a pedagožka Zdenka Rybecká, a hudební doprovod zajistila klavíristka Galina Aleshkevich. Ptala se Veronika Bromová.

Pocházíte z brněnské hudební rodiny, oba rodiče působili v Janáčkově opeře. Bylo u vás hned jasné, že půjdete v jejich stopách?

Do divadla jsem chodil od úplného dětství, ten svět mě fascinoval a už jako dítě jsem snil o tom, že tam budu jednou stát. Když se po mutaci ukázalo, že tam jsou zárodky zajímavého hlasu, věnoval jsem se tomu dál pod vedením mámy, která může víceméně za všechno, čeho jsem dosáhl. Sice jsem po gymnáziu chvíli váhal, jestli nezkusit historii, ale nabídek přicházelo tolik, že jsem zůstal u opery.

Vaše sólová dráha začala velmi brzy, prakticky hned po mutaci hlasu.

Ano, od 15 let jsem začal hostovat v Národním divadle Brno, poprvé to byla zpívaná role v činohře a pak už nějaké menší role v rámci Janáčkovy opery. Ale moje úplně první sólová role byla v Bergově opeře Snídaně na hradě Šlankenvaldě v rámci Komorní opery JAMU. Bylo mi patnáct a všichni ostatní byli studenti JAMU, o šest sedm let starší než já. Od roku 2010 jsem pak členem ansámblu Janáčkovy opery.

Dnes hostujete po celé republice i v zahraničí. Co vás drží v Brně?

V Brně je mi dobře, máme tu rodinné i pracovní zázemí. Úroveň brněnské opery pod současným vedením šla hodně nahoru, a navíc Janáčkovo divadlo má nejlepší zázemí v republice. Máme vlastní šatny s klavírem, můžu tam přijít pracovat v noci i o víkendu, to je k nezaplacení. I když jsem dostal nabídky z Prahy, Brno u mě vždycky vyhrálo.

A zahraničí je především obchodní záležitost, hodně záleží na agentovi. Například ve Francii se na každou produkci najímá nový tým lidí, kteří se často vůbec neznají. Já mám raději tu naši týmovost v Brně, kde jsme stabilní soubor a naučíme se na sebe slyšet.

Než přejdeme konkrétně k Vašim výraznějším rolím, dovolte obecnější otázku: Jste rád, že jste bas?

Ano, samozřejmě. Jako tenor bych měl víc práce, ale basové role by mi chyběly. Milovníci mě nelákají. Komické role mě baví a ty záporné se hrají velmi dobře.

Vaší ikonickou rolí je Kecal v Prodané nevěstě. Toho jste začal zpívat také velmi mladý.

Prvního Kecala jsem zpíval v Ostravě v 21 letech, v podstatě na jednu generálku. Jsem rád, že jsem s ním začal tak brzy, na roli Vodníka jsem si raději počkal. V Brně jsme dokonce k 90. narozeninám Richarda Nováka dělali představení, na které vzpomínám jako na nezapomenutelný a doslova „kouzelný“ zážitek. V roli Kecala se sešly tři generace basistů – pan Richard Novák (90 let), Jiří Sulženko (60 let) a já (30 let). Původně měl mít pan Novák k jubileu koncert, který ale znemožnil covid. Divadlo mu místo toho nabídlo představení. On si na celou roli Kecala už netroufal, a tak navrhl, abychom tam byli tři a v roli se střídali. Celou koncepci jsme domlouvali s panem Novákem u piva, což byl sám o sobě zážitek. Procházeli jsme libreto frázi po frázi a určovali, kdo bude zpívat kterou část. V první scéně jsme se střídali velmi dynamicky, skoro po každé větě. Od druhého jednání už jsme si dělili ucelené výstupy – já jsem například zpíval slavné „Pivečko“, zatímco pan Novák si nechal velkou scénu s Jeníkem. Bylo fascinující sledovat reakce lidí v hledišti, když jeden z nás dozpíval větu, uhnul a na jeho místo okamžitě nastoupil druhý. Pro mě osobně je působení v brněnské opeře i velký závazek, protože brněnskou basovou tradici, kterou reprezentují jména jako Richard Novák, považuji za naprosto špičkovou a srovnatelnou s legendami pražského Národního divadla.

Další velkou rolí byl Baron Ochs v Růžovém kavalírovi. Tam jste se prý držel spíše libreta než tradic.

Přesně tak. Tradice říká, že Ochs je starý chlípník, ale v libretu je psáno, že mu je zhruba 35 let. Takže jsem se mu snažil dodat i jistou eleganci. Byla to pro mě obrovská škola, učil jsem se to intenzivně dva roky i kvůli náročné vídeňské němčině. S jejími specifiky a celkovým nastudováním mi výrazně pomáhal hlavní korepetitor Mark Pinzow, který má obrovský přehled a zkušenosti ze světových operních domů. Studium role Barona Ochse mě prakticky naučilo zpívat vysokou polohu. V partu je totiž tolik textu a postava neustále mluví, že pěvec nemá čas přemýšlet nad tím, zda je nějaký tón vysoko, a musí ho zkrátka zazpívat.

A co Vodník v Rusalce? Toho jste prý několikrát odmítl.

Ano, asi pětkrát, necítil jsem se na něj. Role Vodníka je synonymem oboru bas v českém operním prostředí. Přesvědčil mě až David Radok. Když režisér takového formátu řekne, že chce danou věc dělat právě s vámi a s nikým jiným, nelze takovou nabídku odmítnout. Řekl jsem mu, že nebudu hrát „hodného tatínka“, ale v jeho pojetí je Vodník vládcem vodní říše, který v sobě má i kus tyrana. Uznávám, že Radokova inscenace Rusalky může být pro někoho problematická (např. kvůli škrtům postav Hajného a Kuchtíka), ale velmi oceňuji, že Radok dokázal vytáhnout drama „úplně na dřeň“ a soustředit veškerou pozornost na příběh hlavní hrdinky.

Diváky také fascinuje vaše role Raracha v Čertově stěně, kde doslova létáte nad jevištěm.

To byla moje vysněná role. O Rarachovi jsem dokonce psal bakalářskou práci na JAMU. Na tuto příležitost jsem čekal poměrně dlouho, měl jsem ho ztvárnit již před lety v Ostravě, ale tehdy mi v tom zabránily provozní důvody a termínové kolize. Jiří Heřman v brněnské inscenaci ten koncept postavil přímo na mně. V jeho podání je Rarach vnímán jako skutečná hlavní postava opery, která ovládá dění na jevišti a obrazně i doslova „tahá za nitky“ (včetně loutky mnicha Beneše). Zpívat v závěsu několik metrů nad jevištěm je náročné, ale po pár zkouškách jsem si to začal užívat a zkoušel jsem tam dělat i různé pohyby navíc. Tyto pohyblivější a dynamické role mi sedí lépe než statické kantabilní postavy.

Jak si udržujete hlas i fyzickou kondici pro tak náročné inscenace?

V kondici mě udržují hlavně děti. Ale během hostování v Hongkongu jsem se vrátil i k posilovně, což je můj koníček. Co se týče hlasu, pivo v rozumné míře považuji za zdravé i kvůli vitamínům. Zažil jsem ale i nepříjemné věci – jednou mi při premiéře Fausta vlétla do krku nečistota a já nemohl odkašlat. Jindy mi před představením praskla cévka pod hlasivkami a hlas se mi úplně „seknul“.

Nelze opomenout Mozarta. V Praze zpíváte typické basové role jako Sarastro (Kouzelná flétna) nebo Bartolo (Figarova svatba), ztvárnil jste už v podstatě všechny klíčové mozartovské basové úlohy i v dalších operách (Così fan tutte či Únos ze serailu). V Brně se pouštíte i do barytonových vod jako je Papageno nebo Figaro. V příští sezoně vás čeká Leporello v nové inscenaci Dona Giovanniho.

Papageno byla role na přání, zatím jediná, o kterou jsem si vyloženě řekl. V zápise je to basová role, ale psaná v neutrální poloze. Mozart ji napsal pro Schikanedera, což nebyl studovaný zpěvák. Řekl jsem si, proč ji nevyzkoušet jako takový „protiúkol“ ke svým obvyklým rolím záporných postav nebo starců a pojmout ji jako „mladého vyjukaného kluka“. Pan režisér Krobot ale měl jinou představu, že Papageno chytá ty ptáky už čtyřicet let a hrozně ho to nebaví. Takže nakonec hraju to, co vždycky. Figara jsem zpíval už ve čtyřech různých inscenacích, i když je trochu netypický v mém repertoáru. Režiséři mě občas musí mírnit, aby ta intrikánská poloha nebyla příliš zlá. A Leporello je jedna z mých nejčastějších rolí, zpíval jsem ho už v mnoha inscenacích. Na tu v režii Jiřího Heřmana v příštím roce se moc těším.

Na podzimním festivalu Janáček Brno 2026 vás čeká celá řada janáčkovských postav od malíře Lhotského v Osudu přes hostinského Würfela ve Výletech páně Broučkových, Faráře/Jezevce v Příhodách lišky Bystroušky, Dikého v Kátě Kabanové až k dr. Kolenatému ve Věci Makropulos, který bude vaším debutem.

Na něm teď velmi intenzivně pracuji, neučí se úplně snadno, ale budu s ním mít už kompletní janáčkovský repertoár pro můj hlasový obor, snad až na Revírníka, kterého bych výhledově také rád přidal, to by byla krásná příležitost.

Slyšeli jsme ukázku z Musorgského Borise Godunova. Máte ještě další vysněné role, ke kterým jste se dosud nedostal?

To je nádherná role a vnímám ji jako svůj velký cíl. Z pochopitelných důvodů se teď ruský repertoár v současné době neuvádí tak často, ale jednou to snad pomine. Další možnou zápornou rolí je baron Scarpia v Pucciniho Tosce, která je sice barytonová, ale díky své tesituře i pro bas možná zpívatelná. Herecky by mě lákal i Jago v Otellovi, ale ten už je bohužel v příliš vysoké poloze. Po zkušenosti s Gounodovým Faustem bych se rád v budoucnu dostal k postavě Mefistofela v Boitově opeře nebo k Berliozovu Faustovu prokletí.

Přijal byste i čistě činoherní roli?

Pokud by mě chtěli, tak ano. Mám velmi rád prózu a rád na jevišti mluvím. Dokonce mě někdy mluvení baví více než samotný zpěv. Spolupráci s profesionálními činoherci si užívám v rámci operetních dialogů např. ve Veselé vdově.

Na co byste diváky pozval v nejbližší době?

Kromě Janáčka v rámci festivalu bych vás rád pozval na letní projekt Wopera-sérija ve spolupráci s festivalem Uprostřed. Budou to koncerty italské opery přímo v ulicích Brna, v neformálním prostředí například na Moravském či Jakubském náměstí. Koncerty jsou naplánovány na léto, konkrétně na 7., 8. a 13. července. Čím víc lidí přitáhneme k opeře touto cestou, tím lépe.

Děkujeme za rozhovor.

Na základě besedy 12. května 2026 připravila redakce. Foto Daniel Rubeš.