Spolek přátel Národního divadla Brno

Záznam besedy s profesorem Milošem Štědroněm

Přinášíme vám záznam z exkluzivní besedy pro členy Spolku přátel Národního divadla Brno, která se uskutečnila ve středu 18. března 2026 v Mozartově sále divadla Reduta. Hostem byl významný brněnský skladatel, pedagog a vědec, profesor Miloš Štědroň.

Moderátorem byl Jan Hlaváč, na violoncello hrál Jan Škrdlík.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Moderátor: Pane profesore, tématem našeho dnešního setkání je „Miloš Štědroň v opeře“. Kdy jste vlastně poprvé ve svém životě přišel do styku s operním žánrem?

Miloš Štědroň: Považuji se za „divadelní dítě“, protože mě můj strýc, který byl operním kritikem, bral do divadla už od mých pěti let. Vzpomínám si, že jsme sedávali v prezidentské lóži a já jsem se jako dítě snažil vykukovat z mezery mezi řadami, abych na jeviště vůbec viděl. Měl jsem tehdy památník, do kterého jsem si vylepoval programy a sbíral podpisy hvězd, jako byli Géza Fischer, Alena Nováková, Rudolf Asmus či Jindra Pokorná. Dokonce jsem se strýcem zažil světovou premiéru Janáčkova Osudu a navštěvovali jsme i operety přímo zde v Redutě.

Moderátor: Vaše vlastní skladatelská dráha je s operou a hudebním divadlem úzce spjata. Kdy jste napsal svou první skutečnou operu a co vás vedlo k tomu, že jste se později zaměřil na Divadlo Husa na provázku?

Miloš Štědroň: Mou první komorní operou byla hříčka s názvem Kuchyňské starosti, kterou si u mě objednal vynikající dramaturg Václav Nosek pro svou minioperu. Libreto jsem si napsal sám na základě rozhovoru Ludwiga van Beethovena s jednou dámou o tom, jak šetřit na jídle pro služebnictvo. Později jsem se ale rozhodl psát raději pro Divadlo Husa na provázku, které se stalo divadlem mého srdce. K rozhodnutí psát pro Divadlo Husa na provázku mě vedlo několik praktických i osobních důvodů. Předně jsem se obával, že kdybych svou operu prosadil na velké operní jeviště, dočkala by se třeba jen dvou či tří repríz, a navíc bych si tím mohl znepřátelit mnoho svých přátel, které jsem v té době v divadle měl. Na Provázku sice herci občas neuměli noty a „šlapali mi na partituru“, ale byli ochotni se učit a s velkým nasazením pracovat.

Pojďme k první hudební ukázce – interpretoval ji přítel Miloše Štědroně, violoncellista Jan Škrdlík, který se tak k pánům přidal na scénu.

--------------------------------------------------------------------------------

V tento moment zazněla živá hudební ukázka: Johann Sebastian Bach – Suita č. 3 C dur (BWV 1009).

--------------------------------------------------------------------------------

Jan Škrdlík: Hrál jsem skladbu, o které vím, že k ní máte specifický muzikologický vztah.

Miloš Štědroň: Ano, je to věc, u které se celý život snažím zjistit, zda ji Bach psal pro gambu, nebo pro violoncello. Odborné edice nakladatelství Bärenreiter sice uvádějí, že tyto suity Bach napsal pro hudebníka Ábela, ale ten byl gambistou i cellistou, takže nevíme nic. Ale jelikož je tato suita v C dur a gamba je laděna v B, je to jasné cello.

Jan Škrdlík: Snad se mi podařilo zdůraznit tu spoustu hlasů a rovin, které v té skladbě jsou. Chtěl jsem ji zahrát speciálně pro vás jako pro „multiumělce“, aby to byla taková „multi“ interpretace.

Jan Škrdlík: Naše spolupráce přinesla i jedno velmi neobvyklé dílo. Pamatujete si, jak vznikla „Poštovní balada“?

Miloš Štědroň: To musíte vyprávět vy, to byl váš impuls.

Jakub Škrdlík: Je to tak. Před dvěma lety jsem v jednom obřím ústavu potřeboval odeslat balík a narazil jsem na absurdní problémy u přepážky. Přišlo mi to jako dokonalý obraz moderní doby, tak jsem o tom napsal absurdní báseň a napadlo mě, že by z toho mohla být mikroopera.

Miloš Štědroň: A já jsem to pak „složil“ – ve smyslu zkomponoval, ne jako když se složí jelen. Vznikla z toho komorní mikroopera buffa o třech dějstvích, kde hlavní roli hrají „obchodní podmínky“.

Přítomní posluchači tak byli svědky předpremiéry této nahrávky.

--------------------------------------------------------------------------------

Následovala nahrávka z Českého rozhlasu: Poštovní balada (komorní mikroopera buffa). Účinkovali: Svatopluk Řičánek (vypravěč), Denisa Bílá (soprán), Jan Škrdlík (violoncello) a Karel Košárek (klavír).

--------------------------------------------------------------------------------

Moderátor: Pane profesore, vaše jméno je v hudebním světě často skloňováno právě v souvislosti s Leošem Janáčkem. Jaký je váš osobní a profesní vztah k tomuto brněnskému velikánovi?

Miloš Štědroň: Můj vztah k Janáčkovi je vskutku hluboký a provází mě v podstatě celý život. Profesně se mu věnuji jako janáčkovský badatel a jako hudební skladatel jsem se podílel i na realizaci některých jeho skladeb. Lze říct, že prostředím brněnské opery, která je janáčkovským duchem zcela prostoupena, jsem byl silně ovlivněn již od svého mládí. Ostatně, jak už jsem zmínil, měl jsem to štěstí, že jsem jako dítě mohl se strýcem navštívit i světovou premiéru Janáčkovy opery Osud.

Janáček pro mě ale není jen předmětem bádání, stal se dokonce postavou v mém vlastním operním díle. V komorní opeře o Gregoru Mendelovi Magnum mysterium vystupuje mladičký Leoš Janáček, který přichází Mendelovi osobně gratulovat. Velmi si cením i Janáčkovy práce organizační; připomínám například rok 1925, kdy byl Janáček předsedou Klubu moravských skladatelů a zasadil se o to, aby v Brně vystoupil slavný Béla Bartók.

Moderátor: Jak opera o Gregoru Mendelovi vznikala a co je jejím hlavním tématem?

Miloš Štědroň: Komorní opera Magnum mysterium vznikla k Mendelovu výročí a je konfrontací Mendela, který si neustále klade otázku, kým vlastně je – zda botanikem, statistikem, nebo meteorologem. Mendel v mém pojetí chápe, že to, co objevil, je „Boží šňůra všeho“, tedy DNA, což považuji za největší objev 19. století. V díle vystupuje i mladý Leoš Janáček a také dvojice brněnských bab, které v typickém hantecu s příměsí němčiny komentují Mendelovy pokusy a jeho význam pro svět.

Nastal čas pro další hudební ukázku. K ní Jan Škrdlík řekl, že ji objevil ve Španělsku, kde se ocitl na Vánoce a nemohl se vrátit domů. Dílo popsal jako „přepsanou cimbálovku pro violoncello“. Vyzdvihl dvě věci, které má skladba společné s Milošem Štědroněm: lidovou hudbu a divokost.

Miloš Štědroň doplnil, že v březnu 1925 chtěl Leoš Janáček (jako předseda Klubu moravských skladatelů) pozvat do Brna Arnolda Schönberga, ale ten byl příliš drahý. Namísto něj pozvali Bélu Bartóka, který za poloviční honorář v Brně hrál své skladby, a právě i díla Kodálye. Hudba se tak symbolicky vrátila do stejného sálu.

Podle Jana Škrdlíka je tato sonáta ještě těžší než skladby, které pro něj napsal sám Miloš Štědroň. Upozornil diváky, aby se neděsili zvuku ladění, protože pro tuto skladbu se musí spodní dvě struny violoncella přeladit o půl tónu níž, jinak by se dílo nedalo zahrát.

Vzhledem k tomu, že celá sonáta je velmi dlouhá, zazněl v Mozartově sále pouze její výsek.

Miloš Štědroň v souvislosti s přelaďováním nástroje (tzv. skordaturou) ještě zmínil svou zkušenost z Ameriky, kde slyšel Blochovu symfonii Schelomo, v níž rozladěná spodní struna C symbolizuje biblické „všechno je marnost“ (Vanitas vanitatum).

--------------------------------------------------------------------------------

Zazněla hudební ukázka: Zoltán Kodály – Sonáta pro sólové violoncello (výsek). Interpretoval ji Jan Škrdlík.

-------------------------------------------------------------------------------

Moderátor: Nemůžeme pominout vaši spolupráci s Milanem Uhdem, která přinesla legendární tituly.

Miloš Štědroň: S Milanem Uhdem jsem začal spolupracovat v roce 1974 na Baladě pro banditu, aniž bych zpočátku věděl, že texty píše on, protože byl tehdy zakázaným autorem. Jeho role v Baladě pro banditu byla naprosto klíčová, neboť je skutečným autorem textů ke všem písním. Tato spolupráce však měla v roce 1974 velmi neobvyklou podobu.

Vzhledem k tomu, že Uhde nesměl publikovat, Miloš Štědroň s ním spolupracoval, aniž by zpočátku věděl, o koho jde. Texty mu byly předávány prostřednictvím režiséra Zdeňka Pospíšila, kterému bylo autorství oficiálně připisováno.  Profesor Štědroň se o tom, že texty psal Milan Uhde, dozvěděl až v roce 1980 během zájezdu Divadla Husa na provázku do Ženevy. Prof. Štědroň dostával Uhdem napsané texty v hektické atmosféře divadla a zhudebňoval je ve velmi rychlém tempu, prakticky „song od songu“.

Kromě legendární Balady spolu oba autoři vytvořili i další díla, například muzikál Nana (2005), u kterého si Štědroň pochvaloval Uhdeho schopnost psát verše pro muzikál „sondheimovského typu“, tedy bez laciných popových klišé. Právě z muzikálu Nana byla další poslechová ukázka.

--------------------------------------------------------------------------------

Proběhl poslech ukázky: píseň „Ulice je můj bejvák“ z muzikálu Nana. Zpívala Radka Coufalová.

--------------------------------------------------------------------------------

Moderátor: Dalším výrazným počinem byla „provázkovská“ opera o Josefu Fouchém.

Miloš Štědroň: To byl Chameleon, na kterém jsem spolupracoval s Ludvíkem Kunderou. Tak trochu jsem si vznik této opery „vynutil“. K rozhodnutí o vytvoření inscenace došlo během velkého evropského turné divadla, které vedlo přes Německo, Francii, Španělsko, Portugalsko až do Paříže.  K tomuto tématu jsem se během života vrátil několikrát. Naposledy jsem jej v pozdním věku přepracoval do podoby celovečerní opery muzikálového typu, do které jsem připsal nové songy.

Ústředním momentem, který přibližuje i jedna z hudebních ukázek, je situace v konventu těsně před pádem Robespierra. K převratu tehdy údajně dopomohla náhoda a postava opilého poslance (Budelo), který Robespierrovi do řeči řekl, že mluví nesmysly. To spustilo řetězovou reakci a Robespierre během deseti minut padl.

K poslechu proto zazní song s názvem „Každý má z něčeho strach“. Tento text reflektuje atmosféru doby, kdy se lidé báli, že v něčem nevyhoví, a popisuje svět ovládaný strachem, který vyhovuje tyranům.

-------------------------------------------------------------------------------

Zazněla nahrávka: píseň „Každý má z něčeho strach“ z opery Chameleon.

--------------------------------------------------------------------------------

Moderátor: Na závěr se musíme vrátit k dílu, které je s vámi spojováno nejčastěji.

Miloš Štědroň: Ano, Balada pro banditu. Existuje mnoho interpretací, z poslední doby bych zmínil vynikající moderní interpretaci skupiny Ramas se zpěvačkou Ivou Marešovou, která se aktuálně hraje v Divadle na Vinohradech.

Za nejlepší interpretaci však považuji tu v aranžmá Petra Maláska. Píseň „Kamarádi moji“ se dnes bohužel hraje čím dál častěji na pohřbech. Zajímavostí je, že na nahrávce, kde píská Miroslav Donutil, jsem ve skutečnosti pískal já, protože on to pískal trochu falešně.

--------------------------------------------------------------------------------

Závěrečný hudební blok: písně „Ani tak nehoří“, „Jatelinka drobná“ a „Kamarádi moji“ z Balady pro banditu. Interpret: Miroslav Donutil, pískal Miloš Štědroň

--------------------------------------------------------------------------------

Rozhovor připravila Simona Škarabelová na základě besedy Spolku přátel NdB.